Homo Erraticus Lyrics

[blank_spacer height=”30px” width=”1/1″ el_position=”first last”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

Here are the lyrics for Ian Anderson’s new studio album ‘Homo Erraticus’ in English, German and Italian. The album is available to buy in a variety of formats from Jethro Tull’s Store on Burning Shed.

[/vc_column_text] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/2″ el_position=”first”]

English

Gerald Bostock, having left his temporary sabbatical job as tour manager for Ian Anderson’s rock concert tours, returns to semi-retirement in the village of St Cleve in England’s West Country.

Relaxing at home again with his wife (The Old Bag) he contemplates a future removed from from politics as an author. And perhaps, after some forty-two years, once again as a songwriter – having discovered a possible new career direction while on tour with IA.

After Christmas, he considers his plans for for the New Year. While leafing through old books in Matthew Bunter’s Old Library Bookshop in the nearby village of Linwell, he comes across a dusty, unpublished manuscript, written by local amateur historian Ernest T. Parritt, (1873 -1928), and entitled “Homo Britanicus Erraticus”.

This illustrated document summarises key historical elements of developing civilisation in Britain and seems to prophesy future scenarios too. Two years before his death, Parritt had a traumatic fall from his horse while out hunting with the Vale Of Clutterbury Hounds and awoke with the overwhelming conviction of having enjoyed past lives as historical characters: a pre-history nomadic mesolithic hunter-gatherer, an Iron Age blacksmith, a Saxon invader, a Christian monk, a Seventeenth Century grammar school boy, turnpike innkeeper, one of Brunel’s railroad engineers, and even Prince Albert, husband of Queen Victoria. This befuddled, delusional obsession extends to his prophecy of future events and his fantasy imaginings of ages yet to come….

Note: Parritt died in a sanitorium in Switzerland, aged 55, having just completed his meandering tome. The Parritt family collectively decided to preserve his dignity by not publishing the manuscript and it lay forgotten until purloined from the attic of the family home, Cruddock Hall, by a disgruntled housekeeper.

Having spectacularly failed to gain an ordinary level pass in History at school, Bostock decides to take inspiration from Parritt’s potted series of historical events and utilises elements from the manuscript as the basis for rock song lyrics. Suitably dramatised and exaggerated as metaphors for modern life, Bostock embarks on the crafting of a re-titled prog-folk-metal concept album, “Homo Erraticus,” the demo of which he sends to IA and his chums in hope of a recording to be made and a tour to follow….

[/vc_column_text] [vc_accordion width=”1/2″ el_position=”last”] [vc_accordion_tab title=”Doggerland”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

Our footsteps o’er the Doggerland, chased retreating ice and snow,
left us breathing high and dry, Land’s End to Scapa Flow.
The seeds of Albion, wind-blown free, scattered to the moors,
dormant beneath the the soggy heath where stouter oaks will grow.

(Chorus) All across the Doggerland.
All across before the tides.
Across with boar and elk and wolves.
Take the high lands near and wide.

Strike with rock and flint and bone, follow trail and hoof.
Onwards to another place, a place to raise a roof.
And these four walls to shelter us upon this blessed plot:
This earth, this realm, this England – island, alone, aloof.

All across the Doggerland.
All across before the tides.
Across with boar and elk and wolves.
Take the high lands near and wide.

Back across the Doggerland, Costa villa overkill.
Warm farmhouses in Tuscany challenge Winter’s will.
We pensionable, geriatric, sun-creased wrinklies long
for this earth, this realm, this England, a burial ground to fill.

All across the Doggerland.
All across before the tides.
Across with luggage, kids and sunscreen.
Melted mortgage, dreams that died.

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [vc_accordion_tab title=”Heavy Metals”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

I am the smith. I feed my melt-pot, fashion carbon steely blades
while coulter and the mouldboard stab and break the clod in forest glades.
In sultry peace and blood-raised anger, I hammer out my forging trade.

Lockheed, Fokker, Curtis, Hawker, Avro, Gloster, Handley Page,
Colt, Beretta, Walther, Mauser, Springfield, Ruger in a rage.
Holland, Holland, Boss and Purdey, Woodward, Greener: golden age.

Every atom of the arsenal forged in distant dying sun
in unholy Trinity now lends new form to plough and gun.
Harry S. and Oppenheimer, Fermi, Teller, what have you done?
And did they pray that He may guide us in His ways, now battle’s won?

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [vc_accordion_tab title=”Enter The Uninvited”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

(Spoken) Space. Place. Face. Halt. Block. Stop. Sorry – we’re coming in.

Roman legions wend their way through ever-widening roads of Empire.
Long straight tracks to new horizons, gilded in soft-tinted campfire.
(Spoken) Old Corinium Dobunnorum, Durovernum Cantiacorum.
Bold Londinium offers voice in market square and open forum.

Angles, Saxons, Danes and Normans, on the whole, a curve of learning.
Alfie, great in spirit, battle, on Somerset Levels left cakes a-burning.
Willy Conker, work cut out, in Domesday pages, marks our number.
Sheep and pigs amongst the hundreds, fat tithes and taxes to encumber.

(Spoken) Pizza palace, burger kingdom, cocaine cola, nylon stockings,
Playboy, Newsweek, Time and Life, GI Joe, spam fritter shocking.
Cold War sparring, Langley spooking, Grosvenor Square (the London Station).
Elvis hips and Monroe lips, John Birch against United Nations.

Bubblegum and Google-bum, Facebook-frenzied social network.
Apple Mac and iPhone App, Gibson, Fender sonic fretwork.
(Spoken) Star Trek, Baywatch, Friends, Sopranos, West Wing, Madmen, Walking Dead.
Officer Rick will turn the trick and banish zombies – from our heads.

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [vc_accordion_tab title=”Puer Ferox Adventus”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

Chant intro: The brash North wind strikes upon the isle of Lindisfarne. I offer searching souls the wisdom of my years. These lessons writ in book of ages holy, past. The agony, the righteous path to steer between the waves, the dark abyss, tied to the mast.

This sponge of pragmatic Constantine, mops them all up and wipes them clean.
It’s all OK, it’s all official. The Christ child advent here to be seen.
Saturn’s Solstice, Yuletide blotted, blended in cynic innocence.
Meet in Milan and host the party, safer to sit astride the fence.

What is this book? These airy pages? Scribed and scribbled with latitude.
Tallest tales for poor and needy in wide-eyed wonder at faith renewed.
Words of gospel and redemption, absolution if we repent
Emperor’s deathbed, late salvation, baptism in dubious testament.

(Chorus) There’s a wild child coming. There’s an angry man.
There’s a new age dawning here, to an old age plan.

Manic mother, her child gone missing: found in the temple with the elder men.
Gone about His Father’s business. Yeah – but he soon goes missing once again.
Ducked his head with the mad-John prophet. West bank desert doubts and fear.
White magic, healing, exorcism: got twelve good men – now the gang’s all here.

There’s a wild child coming. There’s an angry man.
There’s a new age dawning here, to an old age plan.

Proclamation, divine seed sown. (Did he really say that thing?)
On donkey colt, calm, to the Passion, knowing full well what the charge must bring.
The body bread, a farewell supper, bounty silver, a kiss betrayed
It’s a long, hard haul, that Via Dolorosa. No last contrition, quite unafraid.

There’s a wild child coming. There’s an angry man.
There’s a new age dawning here, to an old age plan.

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [vc_accordion_tab title=”Meliora Sequamur”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

Mortarboard, gown, hood and lace come guide me in learning, in ascension
where minds may meet and twitters tweet in modern Latin, in declension.
(Chorus) O Domine, O Magister – we aspiring angels sing
with one tongue, forever young, let us follow better things.
In saintly word and perfect grammar, to Academia’s lofty space.
The trivium, quadrivium, baser thoughts now to efface.
O Domine, O Magister – we aspiring angels sing
with one tongue, forever young, let us follow better things.

Cruel Bunter-bashing, cane-a-thrashing, lines, detention, soon forgot.
O dark ploy! This Grammar school boy has paid the price and bought the lot.
In the quiet hours of life’s twilight, old school ties and photographs,
I call to mind the sore behind, the tears, the last and longest laughs.

Empty desks and inkwells, darkened chapels, cobweb corridors silent now.
Ghostly purple robes and dusty trencher, what could be holier than thou?
O Domine, O Magister – we aspiring angels sing
with one tongue, forever young, let us follow better things.
Meliora Sequamur: may we follow better things.

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [vc_accordion_tab title=”The Turnpike Inn”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

Go no farther: access denied down byways, freeways of the past.
The superhighway tollhouse humbly begs your pause, so just hold fast.
A word in ear, free marketeer suggests you ponders, takes your choice.
For right of passage, freight or message, change your horses, raise your voice
in protest at the pretty penny taken for your mortal sins.
But dally now in sweet surrender, drown sorrows at the Turnpike Inn.

Beware the brigand, pistols drawn, who offers life for modest fee
and ends his days like poor John Austin, last man on the Tyburn Tree.
The palest ale, the stoutest porter fortify the heart, the breast.
Weary head on eider pillow, horse blanket over, down to rest.
Though we too steal from honest wage, come lie with us, good kith and kin
and dally now in sweet surrender, drown sorrows at the Turnpike Inn.

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [vc_accordion_tab title=”The Engineer”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

All along the new straight track we plough the old fields under.
Seven good feet and a quarter inch, broad rails to steal the thunder.
100 picks in ’36 sent navvies to meet their maker
as black Box Tunnel worms its way past the Company undertaker.

(Chorus) Hot, cast in iron, the engineer: God bless Isambard!
Piston-scraping, furnace-busting, (he) plays the winning card.

Rain, Steam, Speed at Maidenhead – Turner’s vision wide.
Over bridges, girders, hot-driven rivets safely guide
passenger wagons from Paddington to Bristol’s briny blue.
On to break the waves, with a thousand horses, turn the churning screw.

(Chorus) Hard, cast in iron, that engineer: God bless Isambard!
Piston-scraping, furnace-busting, (he) plays the winning card.

But those bonnie lads from way ‘oop North, had to have the final laugh:
the ripe new age was the standard gauge, four foot, eight and a half.
And rolling out across all Europe, across the mad, bad Empire world
came the age of steam and engines roaring, bold brazen Jack unfurled.
Arching palaces at Praed Street, stand lofty and serene;
home to their maker and the two broad miles to sleepy Kensal Green.

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [vc_accordion_tab title=”The Pax Britannica”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

I came to woo you at behest of Uncle Leo, did my best
to charm and flatter, sooth, lay thoughts of scheming Saxon Prince to rest.
Just seventeen, you were emboldened, turned away plain Orange boy
and made for me a consort haven in your heart, haven of joy.

Now Empire spills a growing blot across the atlas, leaves its mark.
The hands of men in iron ships stoke their boilers, fan the spark.
Generous in deed and promise, our emissaries make fair trade
and pay with sovereign Queenly coin for goods and worldly fortunes made.

We will win them and contain them, not with aid of Gatling gun:
no hard coercion, whip or stick but ten good shillings to be won.
See, we offer contracts clear in English, plain as it appears
in small print, some trifling matters: not important, never fear.

(Chorus) Pax Britannica, Pax Britannica, rules the headland and the wave.
Hansa spirit will enrich us, keep us from an early grave.
Sweet Victoria, Mother England, gracious queen whom God will save.

We’ll leave them gifts of architecture, engineering, laws and more.
The willow bat, the bowler hat of gentlemen who keep the score.
Head-up code of moral conduct, never minions to deceive.
Straight the ball and, best of all, when time is come, we take our leave.

(Chorus) Pax Britannica, Pax Britannica, rules the headland and the wave.
Hansa spirit will enrich us, keep us from an early grave.
My sweet Victoria, your dearest Bertie; two ledger lines above the stave.

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [vc_accordion_tab title=”After These Wars”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

After battle, with wounds to lick and beaus and belles all reuniting.
Rationing, austerity: it did us good after the fighting.
Now, time to bid some fond farewells and walk away from empires crumbling.
Post-war baby-boom to fuel with post-Victorian half-dressed fumbling.

I see a screen, grey cathode tube in walnut cabinet, pride of place
in holy family living room. Clipped-tone announcer, powdered face.
Now to mould public opinion, sanctify the good and great.
Lordly over his dominion, brash Television seals our fate.

(Chorus) After these wars, when gentler winds were blowing.
After these wars, when stocking tops were showing.
When the Co-op gave us daily bread and penicillin raised the dead
and combine harvesters kept us fed, after these wars.

We thanked the Yank and thanked the Lord for sparing us from dark invasion.
Now to liberate, rebuild and balance Europe’s new equation.
Spooky spies in from the cold with lies and secrets to be sold
to bigger brothers, bigger bombs, le Carré thrillers to be told.

We take our place amongst those others who would punch above their weight.
Divest ourselves of glowing mantle, mantle of old Britain Great.
Bit part cast in Hollywood, ripe old thespian, tolerated.
World-weary ham upon the stage, evergreen but over-rated.

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [vc_accordion_tab title=”New Blood, Old Veins”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

New blood, old veins, ringing in the new dawn.
Like it, lump it, old chips with curry on.
Let’s get to it! Tempus Fugit. Time to cheat the coroner.
Affordable package tours to the land of Johnny Foreigner.

New blood, old veins, kids can’t wait to be gone.
Next door, jealous neighbours peeping through the curtains drawn.
Half-timbered Morris Traveller. Pop the luggage in the back.
On the ferry, getting merry, bending over, builder’s crack.

Out there, far beyond Victorian piers and palisades.
Have to toss the candy floss. No more ginger beers or lemonades.
Roll on, roll off. Duty free, Dover, Calais.
Wet the lip, a hefty sip. Cheap brandy, jolly Beaujolais.

(Bridge 4/4) Time to visit fresher places, don’t be fearful, we’ll join the clan.
Just be mindful of who’s the master, don’t pinch the sun bed. Understand:
we’re going mental, continental, socks and sandals, Tapas bar.
Got a phrasebook, bought a timeshare, lessons in Spanish guitar.

Goodbye Blackpool, going where sun is guaranteed.
Drink it down, throw it up. Watneys Red: just what I need.
Knotted hankie worn too late, melanoma’s such a pain.
Not too far from hot Malaga to Luton Airport in the rain.

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [vc_accordion_tab title=”In For A Pound”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

I’ve started, so I’ll finish. I’m here, so I’ll stay.
Dally with a little lady, met along the way.
In for a penny through the turnstile gate.
Searching for the motherlode before it’s too late.
Barley grain sprouting, spilled upon the ground.
I’m the mad hatter, getting fatter, in for a pound.
In for a pound.
In for a pound.
In for a pound.

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [vc_accordion_tab title=”The Browning of the Green”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

Exponential family planning: let me play the numbers game,
sign up for some benefits, get my dues and stake a claim.
Spill out to suburbia then spread onwards to the country wide
and when the last plot’s taken, I’ll spill out on to the other side.

(Chorus) It’s the browning of the green: we’ll be tight as canned sardine.
Lemmings to the right and the left of us and all points in between…
It’s the browning of the green.

Be fruitful: nothing to it. Fill the earth, subdue it, multiply.
It’s written in that Goodly Book. So, it’s really best that I comply.
Another baby-booming bloomer? Imbecile fecundity?
Another mouth, but what the Hell? Child benefits, they come for free.

(Chorus) It’s the browning of the green: we’ll be tight as canned sardine.
Lemmings to the right and the left of us and all points in between…
It’s the browning of the green.

A little boy, a little girl: quite perfect but it won’t suffice.
Bouncing bairns upon my knee; six or seven might be nice.
Come, time to go with Daddy, find ourselves some open playground space
on these concrete fields of England, this blessed realm, this blessed place.

(Chorus) It’s the browning of the green: we’ll be tight as canned sardine.
Lemmings to the right and the left of us and all points in between…
It’s the browning of the green.

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [vc_accordion_tab title=”Per Errationes Ad Astra”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

We thought it over for a century or two. Considered all in light of such short history.
Would you let them loose upon the stars? Bring their dark and murky waters to lap on pristine shores?
Fine in their own place and with their own destiny to follow. But – breeding like rabbits on other worlds and with other calmer spirits?

(Sung) Per Errationes Ad Astra? Then dream, dream on. The dream is all. All good sense gone.

Neil, Buzz, and Michael, they made a team. The right stuff in a can of spam. The brave adventure came to nought, cruel economics had their say. A tiny bubble of pure white light from mighty engines did ignite. They howled and roared on Pad 39A in the night. Orbiters and Soyuz towered on stacks of Lox and hydrogen. But what a little squib, a little firework in the cosmic crash of fiery fusion as far galaxies collide: drowned in the vastness of all we see and, still, can only just imagine.

So, let’s not worry about the wandering man. He’ll wander hither if he can. But his time may have already come. And gone.

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [vc_accordion_tab title=”Cold Dead Reckoning”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

I don’t mean to be a misery but I have to tell you straight
there are zombies in the closet and they’re not prepared to wait.
We are the tribe that eats itself and spits out not a morsel thing.
And navigates this desert by our cold dead reckoning.

Does anybody have the charts, coordinates or maps?
A hint of a direction to avoid further mishaps?
A throw of dice, a toss of coin decides what Madame luck might bring
as we navigate this desert by our cold, dead reckoning.

Turmoil, tempest, tall tsunami, haven’t we heard it all before?
Await The Beast to join the feast, this party is an open door.
All are welcome! All are joined in penitence, if it please the King,
while we navigate this desert by our cold, dead reckoning.

We placed our trust in sad self-doubting leaders who have led
us through the dark to slip amongst the ranks and files of walking dead.
Send to us a guiding symbol, shining bird upon the wing,
as we navigate this desert by our cold, dead reckoning.

Now, back across the Doggerland: will higher mighty force redeem
each one who dropped the moral compass, failed to lead, fulfil the dream?
Will testimony tarnish and will sticky reputation cling?
And we navigate this desert by our cold, dead reckoning.

Cheer up, Charlie, brave a smile, lift your chin and walk the walk.
See! Angels watching over all; the snake, the dove, the circling hawk.
There must be another Eden, future garden of earthly delight.
Next time, no fruit: in birthday suit, walk naked through the heavenly night
as we navigate this desert by our cold, dead reckoning.

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [/vc_accordion] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

German

[/vc_column_text] [vc_accordion width=”1/2″ el_position=”first”] [vc_accordion_tab title=”Doggerland”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

Wir jagten übers Doggerland, dem schwindenden Eis und Schnee hinterher,
Wir ließen uns keuchend nieder zwischen Land’s End und dem Scapa Strom.
Die Saaten Albions, vom Winde frei verweht, verstreut über alle Moore,
liegen schlafend im aufgeweichten Heidegrund, wo dereinst wackere Eichen wachsen werden.

Überall im Doggerland.
Überall vor den Gezeiten.
Überall inmitten Eber, Elch und Wölfen.
Nehmt das das Land in Besitz, von hier bis zum Horizont.

Schlag zu mit Feuer, Fels und Knochen, folg den Wechseln und den Hufspuren,
Immer weiter, hin zu neuen Orten, einem Platz um Dir ein Dach zu decken.
Und mögen dieser Wände vier, zum Schutze uns gereichen, an jenem gesegneten Fleck:
Diese Erde, dieses Reich, dieses England – (meine) Insel, Einsamkeit, Seeligkeit.

Überall im Doggerland.
Überall vor den Gezeiten.
Überall inmitten Eber, Elch und Wölfen.
Nehmt das das Land in Besitz, von hier bis zum Horizont.

Zurück im Doggerland – Luxussiedlungen und -villen, maßlos und des Guten viel zuviel,
Beheizte Landhäuser in der Toskana, Trutzburgen gegen den Winter.
Und wir alterschwache Ruheständler ,mit sonnengegerbten Faltengesichtern, sehnen uns
Nach dieser Erde, diesem Reich, diesem England – einem Friedhof, den es zu füllen gilt.

Überall im Doggerland.
Überall vor den Gezeiten.
Überall inmitten Koffern, Kind und Sonnencreme.
Zwischen dahingeschmolzenen Hypotheken und Träumen, die längst verstorben sind.
Überall im Doggerland.
Überall vor den Gezeiten.
Überall inmitten Eber, Elch und Wölfen.
Nehmt das das Land in Besitz, von hier bis zum Horizont.

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [vc_accordion_tab title=”Heavy Metals”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

Ich bin der Schmid. Ich füttere meinen Schmelztiegel, mache kohlenstoff-gestählte Klingen.
Pflugmesser und Streichblech durchbohren und brechen Erdklumpen in waldigen Lichtungen.
In besinnlichem Frieden und blinder Wut klingt der Hammer als Zeugnis meiner Handwerkskunst.

Lockheed, Fokker, Curtis, Hawker, Avro, Gloster, Handley Page,
Colt, Beretta, Walther, Mauser, Springfield, Ruger beim Streiten.
Holland, Holland, Boss and Purdey, Woodward, Greener: Das waren Zeiten.

Jedes Atom dieses Arsenals wurde einst in einer fernen sterbenden Sonne in unheiliger Dreifaltigkeit
geschmiedet und verleiht nun dem Pflug und der Waffe seine neue Form.
Harry S. und Oppenheimer, Fermi, Teller, was habt Ihr nur getan?
Haben sie gebetet, dass Er auf den rechten Pfad leiten möge – wäre es damit getan?

Raum. Ort. Gesicht. Stillstand. Sperre. Stopp. Sorry – wir kommen jetzt rein.

Wir, die Römische Legionen, ziehen los auf stetig breiter werdenden Strassen unseres Weltreichs.
Geradewegs zu neuen Horizonten, golden leuchtend in zart getöntem Feuerschein.
Das alte Corinium Dobunnorum (Cirencester), Durovernum Cantiacorum (Canterbury).
Das mutiges Londinium (London) lädt ein zu Volksreden auf Marktplätzen und öffentlichen Foren.

Angeln, Sachsen, Dänen und Normannen, allen ist die Lernkurve gemeinsam.
Alfie*, große Tatkraft, groß im Kampf, (aber) in Somerset Levels ließ er den Kuchen anbrennen.
Willy Conker**, es leistete ein ganzes Stück Arbeit, vermerkt im Reichsgrundbuch*** unsere Besitzverhältnisse.
Hunderte Schafe und Schweine sind “fetter Zehent” und Steuern, die (uns) aufgebürdet werden.

Pizza Palast, Burger Kingdom, Kokain Cola, Nylonstrümpfe,
Playboy, Newsweek, Time und Life, GI Joe, Spam Fritter**** – oh wie schockierend.

Duelle des Kalten Kriegs, Langley***** Spuk, Grosvernor Square (Londons Niederlassung******),
Elvis’ Hüften und Monroes Lippen, John Birch gegen die Vereinten Nationen.

Kaugummi und Google-Heini, soziale Netzwerker im Facebookrausch,
Apple Mac und iPhone App, Gibson, Fender – (was für ein) Gitarrenlärm.
Star Trek, Baywatch, Friends, Sopranos, West Wing, Madmen, Walking Dead.
Officer Rick kennt den Trick und vertreibt die Zombies – aus unseren Köpfen.

*) Alfred the Great / Alfred der Große
**) William the Conquerer / William der Eroberer
***) Domesday Pages/ ~Book = Lehnsverzeichnis; Reichsgrundbuch
****) paniertes (fettgebackenes) Dosenhackfleisch (Schinkenbasis)
*****) Langley ist Hauptsitz der CIA
******) am Grosvenour Square steht die US Botschaft, sinnbildlich für die Niederlassung der CIA in England

Der ungestüme Nordwind fegt über die Insel Lindisfarne.
Ich biete suchenden Seelen die Weisheit meiner Jahre.
Diese Lehren stehen geschrieben im Buch aus längst vergangenen, heiligen Zeiten.
Es ist eine Quälerei, den richtigen Weg inmitten der Wellenberge zu nehmen,
Vorbei am dunklen Abgrund, gefesselt an den Mast.

Der Schwamm des Pragmatikers (Kaiser) Konstantin, saugt alles auf und putzt blitz-blank.
Alles ist gut, alles ist amtlich. Die Ankunft des Christenkinds steht kurz bevor.
Saturn Sonnwende, Julzeit – bekleckert und vermischt in zynischer Unschuld.
Man trifft sich in Mailand und schmeißt eine Party, als Zaungast bist Du auf der sicheren Seite.

Was ist das für ein Buch? Diese windigen Seiten? Hingeschrieben und gekritzelt in epischer Breite.
Lügengeschichten für Arme und Bedürftige, deren Glaube durch erstaunliche Wunder erneuert wird.
Worte des Evangeliums und der Erlösung, Sündenerlass, wenn wir nur bereuen;
Spätes Seelenheil auf des Kaisers Totenbett, die Taufe als fragwürdiger Letzter Wille.

Ein ungezähmtes Kind ist angekommen. Da ist ein zorniger Mensch.
Ein neues Zeitalter beginnt hier, und folgt einem Plan aus alten Zeiten.

Eine Mutter dreht durch, ihr Kind ist verschwunden: wiedergefunden im Tempel unter älteren Männern.
Unterwegs im Auftrag Seines Vaters.
Yeah – aber bald wird Er schon wieder verschwunden sein.
Er tauchte mit seinem Kopf unter beim verrückten Johannes (dem Täufer), dem Propheten.
In der Wüste des Westjordanland plagten ihn Zweifel und Angst.
Weisse Magie, Heilung und Teufelsaustreibung: zwölf gute Männer – die ganze Truppe ist jetzt da.

Ein ungezähmtes Kind ist angekommen. Da ist ein zorniger Mensch.
Ein neues Zeitalter beginnt hier, und folgt einem Plan aus alten Zeiten.

Verheissung, die Göttliche Saat ist ausgebracht. (Hat Er das wirklich so gesagt?)
Er reitet auf einem Esel, gelassen, auf dem Weg zur eigenen Leidensgeschichte.
Er wußte genau, was die Anklage Ihm einbringen würde. Das Brot als Sein Leib, ein letztes Abendmahl, ein paar Silberlinge und ein verratener Kuß. Es ist ein langer, mühsamer Weg, diese Via Dolorosa.
Bis zum Schluß bereute Er nichts und war frei von Angst.

Ein ungezähmtes Kind ist angekommen. Da ist ein zorniger Mensch.
Ein neues Zeitalter beginnt hier, und folgt einem Plan aus alten Zeiten.

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [vc_accordion_tab title=”Meliora Sequamur”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

Mortar Barrett, Robe, Kapuze und Spitzenkragen mögen mich beim Lernen leiten, auf meinem Weg zur Spitze,
wo Denker sich begegnen, und Twitterer tweeten in modernem Latein, beim Deklinieren.
O Domine, O Magister – wir strebsamen Engel singen
Mit vereinten Stimmen, für immer jung, lasst uns nach Höherem streben.

Mit andächtigen Worten und perfekter Grammatik, zu akademischen Höhenflügen.
Das trivium, quadrivium, lassen alle einfachen Gedanken verpuffen.
O Domine, O Magister – wir strebsamen Engel singen
Mit vereinten Stimmen, für immer jung, lasst uns nach Höherem streben.

Grausame Prügeleien, Schläge mit dem Rohrstock, Strafarbeiten, Nachsitzen, bald vergessen.
O düstre Verschwörung! Der junge Gymnasiast zahlte seinen Preis und kaufte Ihnen alles ab.
In stillen Stunden des Lebensabends, vor mir alte Schulkrawatten und Fotografien,
Erinnere ich mich an den schmerzenden Hintern, die Tränen, das letzte und längste aller Lachen.

Verlassene Schultische und leere Tintenfässchen, dunkle Kapellen, Spinnweben in stillen Korridoren.
Schemenhafte, purpurne Roben und verstaubte Doktorhüte, was könnte heiliger sein als Ihr?
O Domine, O Magister – wir strebsamen Engel singen
Mit vereinten Stimmen, für immer jung, lasst uns nach Höherem streben.
Meliora Sequamur: mögen wir nach Höherem streben.

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [vc_accordion_tab title=”The Turnpike Inn”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

Hier gehts nicht weiter: Durchfahrt verboten auf den Neben- und Hauptstrassen der Vergangenheit.
Die Zollstation an der Superschnellstrasse lädt bescheidenst zur Einkehr ein, so halte inne.
Hör auf die freie Markwirtschaft, sie flüstert Dir zu: schau Dich um und such Dir etwas aus.
Fahrkarten, Fracht oder Nachrichten, wechsle die Pferde, erhebe Deine Stimme
Gegen die schöne Stange Geld, die man Dir für Deine sterblichen Sünden abgeknöpfen will.
Enspanne Dich, vergiß die Sorgen, spül’ sie runter im Turnpike Inn.

Hüte Dich vor Straßenräubern, die Dir mit vorgehaltener Pistole Dein eigenes Leben gegen eine kleine
Gebühr verkaufen wollen, und die selbst enden werden, wie der arme John Austin, der letzte, den sie in
Tyburn am Baum aufknüpften.
Das dünnste Ale, das kräftigste Porter (Biersorten) stärken Herz und Brust.
Der müde Kopf auf Eider-Daunen*, in eine Pferdedecke eingerollt, es ist Zeit zu ruhen.
Auch wenn der Ehrliche vor uns nicht sicher ist, komm leg Dich zu uns, zu Deines gleichen.
Enspanne Dich, vergiß die Sorgen, spül’ sie runter im Turnpike Inn.

Spül’ die Sorgen runter im Turnpike Inn.
Spül’ Deine Sorgen runter im Turnpike Inn.
Spül’ die Sorgen runter im Turnpike Inn.
Auch wenn der Ehrliche vor uns nicht sicher ist, komm leg Dich zu uns, zu Deines gleichen.
Enspanne Dich, vergiß die Sorgen, spül’ sie runter im Turnpike Inn.
Spül’ die Sorgen runter im Turnpike Inn. Spül’ die Sorgen runter im Turnpike Inn.

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [vc_accordion_tab title=”The Engineer”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

Entlang der neuen, geraden Strecke, pflügen wir die alten Felder unter.
Sechs Fuß breit und ein viertel Inch, Gleise, die Aufsehen erregen werden.
Mit 100 Spitzhacken anno 1836 machten sich Tunnelarbeiter auf, ihrem Schöpfer zu begegnen,
und der schwarze Box Tunnel* sich seinen Weg vorbei am firmeneigenen Totengräber bahnt.

Hart, gußeisern, dieser Ingenieur: Gott segne Isambard!**
Die Kolben knirschen, der Heizkessel glüht, (er) weiß aufs richtige Pferd zu setzen.

Regen, Dampf, Vollgas bei Maidenhead – Turners Vision auf Leinwandbreite***
Über Brücken und Stahlträger, heiss verpresste Nieten halten bombenfest.
Die Reisewaggons von Paddington bis zu Bristols salziger See (Avonmündung).
Von dort gehts weiter Wellen zu brechen, mit 1000 Pferdestärken läßt die Schiffsschraube**** die See aufschäumen.

Hart, gußeisern, dieser Ingenieur: Gott segne Isambard!
Die Kolben knirschen, der Heizkessel glüht, (er) weiß aufs richtige Pferd zu setzen.

Aber jene hübschen Burschen aus dem hohen Norden lachten zuletzt und am besten:
Die Normalspurweite lag schliesslich bei vier Fuß und acht einhalb.
Und während der Zug durchs ganze Europa so rollt, durchs gesamte verrückte, böse Empire,
Da beginnt die Ära der Dampfmaschine und röhrender Motoren. Kühn und keck flatter der Union Jack.
Paläste mit Rundbögen stehen an der Praet Street, erhaben und gleichmütig;
Hier ist die Heimat ihres Erbauers und die letzten zwei Meilen bis zum verschlafenen Kensal Green*****.

Hart, gußeisern, dieser Ingenieur: Gott segne Isambard!
Die Kolben knirschen, der Heizkessel glüht, (er) weiß aufs richtige Pferd zu setzen.

*) Box Tunnel – Tunnel in der Gegend von Bath;
**) Isambard Kingdom Brunel (1806 – 1859); Erbauer der Great Western Eisenbahnlinie
**) J.M.W. Turner- Zeitgenössischer Maler “Rain, Steam, Speed – The Great Western Railway (1844)”
****) Anspielung Brunels Vision die Zugverbindung mit mit Schiffen fortzusetzen
*****) In Kensal Green im Nordwesten Londons liegt das Familiengrab der Familie Brunel

Ich kam auf Geheiß von Onkel Leo, um Dich zu werben; ich gab mein bestes
Dich zu umgarnen, Dir zu schmeicheln, Dich zu verwöhnen;
Dir die Gedanken des ränkeschmiedenden Sachsenprinzen einzuflüstern.
Gerade einmal 17, warst Du mutigt genug, den Jungen aus Oranien abzulehnen.
Mich ließest Du als Gemahl in den Hafen Deines Herzens, den Hafen der Freude.

Das Empire beginnt sich auf dem Atlas merklich auszubreiten, seine Spuren zu hinterlassen.
Die Hände der Männer auf ehernen Schiffen beheizen die Kessel, schüren den Funken.
Großzügig mit Taten und Versprechen, unsere Gesandten verrichten gute Geschäfte
Und zahlen Tribut and die Königin für erlangte Güter und weltliche Vermögen.

Wir werden sie in den Griff bekommen und sie in Schach halten, nicht mit der Enfield Pattern Waffe:
Kein Zwang, weder Peitsche noch Stock – aber für zehn Schillinge gehören sie uns.
Seht her, wir bieten Verträge in klarem Englisch, ganz einfach wie es scheint,
Das Kleingedruckte ist nebensächlich, nurkeine Angst.

Pax Britannica, Pax Britannica, es regiert das Festland und die Meere.
Der Bund der Hanse wird uns bereichern und uns ein vorzeitiges Begräbnis ersparen.
Süße Victoria, Mutter England, anmutige Königin die Gott beschützen möge.

Wir hinterlassen Ihnen Geschenke – Architektur, Ingenieursleistungen, Gesetze und vieles mehr.
Der weidenhölzerne Schlagstock (Crickett), die Melone der Gentlemen, die Spiel- und Kontostand notieren.
Richtlinien für moralisches Verhalten, keine Günstlinge, die mit falschen Karten spielen.
Den Ball stets gerade ausspielen, und das beste ist, wenn die Zeit kommt, dann nehmen wir den Hut.

Pax Britannica, Pax Britannica, es regiert das Festland und die Meere.
Der Bund der Hanse wird uns bereichern, und uns ein vorzeitiges Begräbnis ersparen.
Meine süße Victoria, Dein liebster Albert; lieblich säuselnd auf der 2. Hilfslinie über dem Notensystem.

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [vc_accordion_tab title=”After These Wars”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

Nach dem Kampf, die Wunden leckend, treffen sich die Schönen und die Hübschen wieder.
Rationierung, Sparsamkeit: es hat uns gut getan nach all den Kämpfen.
Zeit so manchem liebgewonnenen Lebewohl zu sagen und das zerfallende Weltreich zurückzulassen.
Leichte post-viktorianische Bekleidung erleichtert das Fummeln und fördert den Baby-Boom der Nachkriegszeit.

Ich sehe einen Bildschirm, einen grauen Röhrenfernseher im Nußbaumschränkchen, der Stolz des Hauses Im geheiligten Wohnzimmer der Familie. Ein Fernsehansager mit zackigem Tonfall und gepudertem Gesicht. Jetzt wird öffentliche Meinung gemacht, das Gute und Großartige wird heilig gesprochen. Selbstgefällig übt es die Oberherrschaft aus, dreist besiegelt das Fernsehen unser Schicksal.

Nach diesen Kriegen, als sanftere Winde wehten.
Nach diesen Kriegen, als Spitzenunterwäsche zum Vorschein kam.
Als der Co-op uns unser täglich Brot gab und das Penicillin die Todgeweihten auferstehen ließ.
Und die Mähdrescher uns ernährten, nach diesen Kriegen.

Wir bedankten uns beim Yankee und bei Gott, dass er uns vor der dunklen Invasion bewahrt hatte.
Jetzt gilt es zu befreien, wiederaufzubauen und Europa in ein neues Gleichgewicht zu bringen.
Unheimliche Spione kommen aus der Kälte um uns Lügen und Geheimnisse zu verkaufen
Über größere Schurken (Big Brother), größere Bomben; le Carré* wird in Thrillern davon berichten.

Wir reihen uns unter all den anderen ein, die gerne mehr Gewicht hätten.
Wir legen den einst leuchtenden Mantel ab, den Mantel des alten, einst so Grossen Britannien.
Ein paar kleinere Auftritte in Hollywood, von gedienten Theatermimen, geduldet.
Immer diesselben ollen Kamellen, immer noch beliebt, aber völlig überbewertet.

Nach diesen Kriegen, als sanftere Winde wehten.
Nach diesen Kriegen, als Spitzenunterwäsche zum Vorschein kam.
Als der Co-op uns unser täglich Brot gab und das Penicillin die Totgeweihten auferstehen ließ.
Und die Mähdrescher uns ernährten, nach diesen Kriegen.

*) le Carré, Bestsellerautor von Spionageromanen

Neues Blut, alte Venen, sie läuten die neue Zeit ein.
Der eine mag es, der andere nicht; es sind dieselben alten Chips nur mit Curry drauf.
Zur Sache! Tempus Fugit! Nicht warten, bis uns der Totenschein ausgestellt wird.
Erschwingliche Pauschalreisen in die Fremde voll mit Ausländern.

Neues Blut, alte Venen, die Kinder können es kaum erwarten wegzufahren.
Nebenan, neidvolle Nachbarn lugen hinter zugezogenen Vorhängen hervor.
Ein halb mit Holz verschalter Morris Traveller (Auto). Schmeiß das Gepack hinten rein.
Auf der Fähre, die Stimmung steigt, kurz mal bücken, und der Arsch hängt raus.

Dort draussen, jeneits viktorianischer Piers und Palisaden.
Schmeiß die Zuckerwatte weg. Nix mehr Ingwerbier und Limonaden.
Fahr rauf (auf die Fähre), fahr runter. Zollfreier Einkauf, Dover, Calais.
Benetz’ die Lippen, nimm ‘nen guten Schluck. Preiswerter Brandy, prima Beaujolais.

Zeit ein paar neuere Orte aufzusuchen, hab’ keine Angst, wir kommen mit.
Aber pass auf, wer der Chef ist; niemandem die Sonnenliege klauen. Verstanden:
Wir drehen völlig durch, kontinental, in Socken und Sandalen, in der Tapas Bar.
Den Sprachführer habe ich, die Timeshares (Urlaubsaktien) gekauft, und Unterrichtsstunden in Spanischer Gitarre.

Auf Wiedersehen Blackpool, wir fahren dorthin, wo es auf Sonnenschein eine Garantie gibt.
Saufen und Kotzen. Watneys Red (Biersorte): genau das, was ich jetzt brauche.
Das geknotete Kopfbedeckungstaschentuch wurde zu spät aufgesetzt, Hautkrebs nervt und schmerzt.
Es ist nur ein Katzensprung aus der Hitze Malagas heim in den Regen am Luton Airport.

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [vc_accordion_tab title=”In For A Pound”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

Ich hab es begonnen, so werde ich es beenden. Ich bin hier, so werde ich bleiben.
Ein wenig flirten mit der Kleinen, wir liefen uns über den Weg.
Mitgehangen, mitgefangen – wer durch das Drehkreuz geht.
Auf der Suche nach dem grossen Glück, bevor es zu spät ist.
Keimende Gerstenkörner, verstreut über den Boden.
Ich bin der verrückte Hutmacher*, werde immer fetter – mitgehangen, mitgefangen.
Ich bin der verrückte Hutmacher, werde immer fetter – mitgehangen, mitgefangen.
Mitgehangen, mitgefangen.
Mitgehangen, mitgefangen.
Mitgehangen, mitgefangen.

*) Anspielung auf den verrückten Hutmacher aus Alice in Wonderland

Exponentielle Familienplanung: laßt mich mal mit Zahlen spielen,
Einen Antrag auf Förderungen stellen, kassieren was mir zusteht und meine Ansprüche sichern.
Zuerst die Vorstädte überschwemmen, von dort geht es aufs Land.
Und wenn das letzte Grundstück weg ist, dann geht es rüber auf die andere Seite.

Jetzt wird braun, was einst grün war: wir werden eingepfercht sein wie Sardinen in der Dose.
Lemminge zur rechten und zur linken und überall dazwischen…
Jetzt wird braun, was einst grün war.

Seid fruchtbar: nichts leichter als das. Füllet die Erde, macht sie euch untertan, mehret euch.
So steht es geschrieben in jenem Guten Buch. Am besten ich richte mich genau danach.
Noch so ein geburtenstarker, grober Fehler? Schwachsinnige Fortpflanzungsfähigkeit?
Noch ein hungriges Maul, ach was soll’s? Kindergeld, das gibt’s umsonst.

Jetzt wird braun, was einst grün war: wir werden eingepfercht sein wie Sardinen in der Dose.
Lemminge zur rechten und zur linken und überall dazwischen…
Jetzt wird braun, was einst grün war.

Ein kleiner Junge, ein kleines Mädchen: ziemlich perfekt aber es wird nicht reichen.
Wippende Kinder auf meinem Knie; sechs oder sieben wären doch nett.
Komm, komm jetzt mit Papa, wir suchen uns einen freien Platz zum spielen
In diesen Betonwüsten Englands, diesem seligen Reich, diesem gesegneten Ort.

Jetzt wird braun, was einst grün war: wir werden eingepfercht sein wie Sardinen in der Dose.
Lemminge zur rechten und zur linken und überall dazwischen…
Jetzt wird braun, was einst grün war.

Wir haben ein oder zwei Jahrhundert darüber nachgedacht. Haben alles im Licht dieser kurzen (Menschheits-)Geschichte betrachtet. Kann man wir sie auf die Sterne loslassen? Ihre dunklen, trüben Abwässer an unberührten Küsten anspülen lassen? Es ist ok, solange sie es bei sich zuhause machen und ihr Schicksal selbst tragen. Aber – sollen sie sich etwa vermehren wie die Kaninchen in anderen Welten und neben anderen friedvolleren Wesen?

Per Errationes Ad Astra? Dann träume, träume weiter. Der Traum ist alles. Von allen guten Geistern verlassen.

Neil, Buzz und Michael waren ein gutes Team. Richtig gutes Zeug, so wie Dosenfleisch.
Das kühne Abenteuer war schnell vorbei, am Ende entschied die Kosten-Nutzen Rechnung.
Ein kleines Bläschen aus purem, weissen Licht donnerte aus mächtigen Triebwerken an Startrampe 39A in die Nacht hinein. Spaceshuttle und Sojus türmten sich auf über den Raketenstufen aus flüssigem Sauerstoff und Wasserstoff. Doch welch niedlicher Knallfrosch, welch winziges Feuerwerk – verglichen mit den kosmischen und feurigen Kernschmelzen ineinander krachender, ferner Galaxien:
Es geht unter in der schieren Endlosigkeit all dessen, was wir sehen, und uns nur vorstellen können.

Macht Euch keine Gedanken über den wandernden Mann. Er wird hierher kommen, wenn er kann.
Seine Zeit ist reif. Und auch schon wieder vorbei.

Ich will ja kein Spielverderber sein, aber ich sag’s Euch geraderaus;
Wir haben Leichen im Keller und die werden nicht auf sich warten lassen.
Wir sind der Volksstamm, die sich selbst auffrißt und nichts mehr davon ausspuckt.
Wir steuern eiskalt berechnend durch die Einöde.

Hat denn irgendeiner Pläne, Koordinaten oder Karten?
Einen Hinweis auf eine Richtung, damit nicht noch mehr Unheil geschieht?
Ein gefallener Würfel, eine geworfene Münze entscheidet, was uns Frau Glücksfee beschert,
Während wir eiskalt berechnend durch die Einöde steuern.

Aufruhr, Stürme, Tsunamis, haben wir das nicht schon alles gehört?
Erwartet die Bestie, sie wird zum Fest kommen, denn diese Party ist wie eine offene Tür.
Alle sind willkommen! Alle sind in Bußfertigkeit versammelt, wenn es dem König gefällt,
Während wir eiskalt berechnend durch die Einöde steuern.

Wir vertrauten auf kümmerliche, an sich selbst zweifelnde Führer,
Die uns durchs Dunkel leiteten, nur um uns in den Reihen der marschierenden
Toten zu verlieren. Schick uns ein Zeichen, ein flatterndes Vögelchen,

Während wir eiskalt berechnend durch die Einöde steuern.
Jetzt, zurück im Doggerland: wird eine höhere Macht jenen erlösen,
Der den Kompass der Moral fallen ließ, der es versäumte den Traum zu erfüllen?
Wird unser Andenken befleckt sein und unser Ruf besudelt?
Während wir eiskalt berechnend durch die Einöde steuern.

Freu Dich Charlie, trau Dich zu lächeln, Kopf hoch und geh Deinen Gang.
Schau! Engel wachen über alle; die Schlange, die Taube, den kreisenden Habicht.
Es muß ein neues Eden geben, einen künftigen Garten irdischer Freuden.
Das nächste mal, kein Obst: nackt, wie bei unserer Geburt, wandern wir durch die himmlische
Nacht Während wir eiskalt berechnend durch die Einöde steuern.

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [/vc_accordion] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/2″ el_position=”last”]

Nachdem der ehemalige Politiker Gerald Bostock seinen Gelegenheitsjob als Tourmanager der Ian Anderson Rockkonzerte im Jahr 2013 an den Nagel hängt, kehrt er – mit dem Ruhestand liebäugelnd – in das Dorf St. Cleve im ländlichen Westen Englands zurück.

Während er sich zuhause bei seiner Frau, “der alten Schachtel”, erholt, erwägt er sich künftig als Autor zu versuchen. Ja vielleicht sogar einmal mehr als Texter und Komponist, jetzt da er sein Talent nach über 45 Jahren während der Tour mit IA wiederendeckt hatte.

Es ist die Zeit nach Weihnachten in der er seine Pläne für das Neue Jahr schmiedet. Als er im benachbarten Örtchen Linwell durch die alten Bücher im Buchladen Matthew Bunter’s Old Library stöbert, stößt er auf ein verstaubtes, nicht veröffentlichtes Manuskript, verfasst vom örtlichen Laienhistoriker Ernest T. Parritt (1865 – 1928). Es trägt den wunderlichen Titel “Homo Erraticus (The St. Cleve’s Chronicles)”. Das illustrierte Schriftstück handelt von den wesentlichen Meilensteinen in der Entwicklung der Zivilisation Britanniens. Auch scheint es Prophezeihungen für die Zukunft zu enthalten.

Zwei Jahre vor seinem Tod litt Parritt an einer wiederholt aufflammenden Malariaerkrankung, die er sich während seines Militärdienstes in Indien eingefangen hatte. Wenn er aus seinen Fieberträumen hochschreckte, war er der festen Überzeugung bereits in früheren Leben als historische Gestalt gelebt zu haben: als umherziehender Jäger und Sammler in der Mittleren Steinzeit; als Schmied während der Eisenzeit; als Belagerer und Besetzer zur Zeit der Angriffe der Sachsen; als christlicher Mönch; als Schuljunge im 17. Jahrhundert; als Wirt des Turnpike Inn; als einer von Brunels Eisenbahningenieuren; und sogar als Prinz Albert, dem Gemahl der Königin Viktoria. Diese verworrenen Wahnvorstellungen liessen ihn in seherischer Überzeugung seine künftigen Leben sehen, aber auch Ereignisse oder das Herannahen des Jüngsten Tags.

Parritt starb im Alter von 63 Jahren im Oberwaid Kurhaus Sanatorium in St. Gallen in der Schweiz. Es war just nachdem er seinen unergründlichen Wälzer fertiggeschrieben hatte. Da der Familie Parritt jedoch sehr an der Wahrung der Würde des Verstorbenen lag, entschied sie sich geschlossen gegen eine Veröffentlichung des Manuskripts. Und so geriet es auf dem Speicher des Familiensitzes Cruddock Hall in Vergessenheit, bis eines Tages von einer mürrischen Haushälterin entwendet wurde.

Auch wenn Gerald Bostock in seiner Schulzeit alles andere als eine Leuchte im Geschichtsunterricht war, Parritts Schilderungen selbst erdachter historischer Ereignisse faszinieren ihn. Gerald bemerkt, dass sein eigener Vater Arthur, seines Zeichens Scientologe, “zufällig” genau einen Tag nach Parritts Tod zur Welt kam.

Bostock nimmt sich mit Begeisterung dieser Geschichten an. Er dramatisiert und übertreibt sie ein wenig, damit sie sich als Metaphern für ein modernes Leben eignen. Bostock macht sich ans Werk und verfasst die Texte für ein Prog-Rock-Metal Kozeptalbum. Diese Texte schickt er alsbald IA und seinen Kumpels, in der stillen Hoffung, dass diese es aufnehmen und damit wieder auf Tour gehen könnten …

[/vc_column_text] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

Italian

[/vc_column_text] [vc_accordion width=”1/1″ el_position=”first last”] [vc_accordion_tab title=”Doggerland”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

Le nostre impronte sulle distese di Doggerland, rincorrendo i ghiacci in ritirata,
ci lasciarono in secca, da Land’s End a Scapa Flow
I semi di Albione, sferzati dal vento, si sono dispersi sulle brughiere,
addormentati sotto l’erica fradicia dove un giorno sarebbero sorte querce ben più robuste

Attraverso Doggerland
dinanzi alle maree
traversando insieme ai cinghiali, le alci e i lupi
occupiamo le terre alte in lungo e in largo
Colpiamo con la roccia, i sassi e le ossa, seguiamo le tracce e incamminiamoci
fino a un altro posto, un posto dove erigere un tetto
E queste quattro mura ci proteggeranno in questo luogo benedetto:
questa terra, questo regno, questa Inghilterra – isola, sola, distante.

Attraverso Doggerland
dinanzi alle maree
traversando insieme ai cinghiali, le alci e i lupi
occupiamo le terre alte in lungo e in largo

Il ritorno, attraversando Doggerland, una villa mozzafiato sulla costa.
Calde fattorie in Toscana sfidano le volontà dell’inverno
Noi pensionabili, geriatrici, grinzosi strinati dal sole desideriamo
ardentemente questa terra, questo regno, questa Inghilterra, un luogo di sepoltura da riempire

Attraverso Doggerland
dinnanzi alle maree
traversando con i bagagli, i bambini e i parasole
mutui dissipati, sogni ormai morti
Attraverso Doggerland
dinanzi alle maree
traversando insieme ai cinghiali, le alci e i lupi
occupiamo le terre alte in lungo e in largo

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [vc_accordion_tab title=”Heavy Metals”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

Io sono il fabbro. Riempio il mio crogiolo, modello lame d’acciaio sul carbone
mentre il vomero e il versoio bucano e spezzano le zolle nelle radure boschive
Nella quiete appiccicosa e nella rabbia sanguinosa, modello a martellate i miei affari

Lockheed, Fokker, Curtis, Hawker, Avro, Gloster, Handley Page,
Colt, Beretta, Walther, Mauser, Springfield, Ruger a raffica.
Holland, Holland, Boss and Purdey, Woodward, Greener: l’età d’oro.

Ogni atomo dell’arsenale forgiato nel sole che tramonta lontano
in una Trinità empia ora dà nuova forma all’aratro e al fucile
Harry S. e Oppenheimer, Fermi, Teller, cosa avete fatto?
E pregarono che Lui ci potesse guidare? Ora: la battaglia è vinta?

(Parlato) Avanti. Identificarsi. Marsh. Alt. Stop. Fermi. Scusate, stiamo arrivando

Le legioni romane si fecero strada lungo le vie sempre più grandi dell’Impero
Lunghe tracce dritte verso nuovi orizzonti dorati negli accampamenti dalle tinte sfumate

(Parlato) L’antica Corinium Dobunnorum, Durovernum Cantiacorum.
La coraggiosa Londinium si fa sentire nella piazza del mercato e nel foro.

Angli, Sassoni, Danesi e Normanni, alla lunga una curva di conoscenza
Alfredo, grande nello spirito, combatte, ha fatto bruciare le torte sulla piana del Somerset
Guglielmo il Conquistatore, finito il lavoro, nelle pagine del Domesday, ci conta
pecore e maiali a centinaia, cospicue decime e tasse da sbrigare

(Parlato) La casa della pizza, il regno dell’hamburger, coca e cocaina, calze di nylon,
Playboy, Newsweek, Time e Life, GI Joe, schifezze fritte

Una Guerra Fredda da dividere, la spia di Langley, Grosvenor Square (la Stazione di Londra)
Le anche di Elvis, le labbra della Monroe, John Birch contro le Nazioni Unite

Chewing gum e Google ovunque, la frenesia dei social network tipo Facebook
Il Mac della Apple, le App per iPhone, le dita corrono sulle Gibson e le Fender
(Parlato) Star Trek, Baywatch, Friends, i Sopranos, West Wing, Madmen, Walking Dead.
L’ufficiale Rick con un trucco dei suoi farà sparire gli zombie – dalle nostre teste

Intro: L’impudente vento del Nord sferza l’isola di Lindisfarne.
Offro la saggezza dei miei anni alle anime che la cercano.
Queste lezioni scritte nei libri sacri, antichi.
L’agonia, il sentiero del bene per reggere il timone tra le onde,
il nero abisso, legato all’albero maestro.

Questa spugna del pragmatico Costantino, li tira su tutti e li ripulisce
E’ tutto OK, è tutto ufficiale. L’avvento del Cristo bambino merita di essere visto
Il Solstizio di Saturno, Natale macchiato, mescolato in cinica innocenza
Ci vediamo a Milano e organizziamo le fila, è più sicuro restare alla finestra

Cos’è questo libro? Queste pagine aeree? Vergate e imbrattate in libertà
I migliori racconti per i poveri e i bisognosi con gli occhi spalancati dallo stupore
al rinnovarsi della fede
Parole di vangelo e redenzione, c’è l’assoluzione se ci pentiamoIl
letto di morte dell’Imperatore, salvezza in extremis, battesimo in un testamento di dubbi

(Chorus) C’è un bambin selvaggio in arrivo. C’è un uomo furioso
C’è una nuova era che sta nascendo, contro il disegno dei tempi andati

La madre impazzita, suo figlio perso: lo hanno trovato nel tempio con i saggi
E’ andato dietro agli affari di Suo Padre. Sì, ma presto sparirà di nuovo
Si è riempito la testa con il profeta pazzo Giovanni. I dubbi e le paure del deserto della Cisgiordania
Magia bianca, cure, esorcismi: dodici uomini giusti, adesso c’è tutto il gruppo

(Chorus) C’è un bambin selvaggio in arrivo. C’è un uomo furioso
C’è una nuova era che sta nascendo, contro il disegno dei tempi andati

Proclamazione, il seme divino piantato. (Ma lo ha detto davvero?)
Su un asinello, calmo, fino alla Passione, sapendo benissimo che cosa avrebbe comportato
Il pane, il corpo, un’ultima cena, trenta denari, tradito da un bacio
E’ un lungo calvario quella Via Dolorosa. Nessun pentimento, senza paura

(Chorus) C’è un bambin selvaggio in arrivo. C’è un uomo furioso
C’è una nuova era che sta nascendo, contro il disegno dei tempi andati

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [vc_accordion_tab title=”Meliora Sequamur”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

Cappello accademico, veste, cappuccio e pizzi vengono a guidarmi nella conoscenza,
nell’ascensione
dove le menti si possono incontrare e i cinguettatori cinguettare in Latino moderno, con le
declinazioni

Oh Signore, oh Maestro – noi angeli ferventi cantiamo
con una lingua sola, per sempre giovani, seguiamo il meglio

Con parole sante e perfetta grammatica negli ampi spazi dell’Accademia
trivium, quadrivium, i pensieri più ignobili da respingere

Oh Signore, oh Maestro – noi angeli ferventi cantiamo
con una lingua sola, per sempre giovani, seguiamo il meglio

I crudeli colpi del professor Bunter, le frustate con la canna, le file, i castighi, presto dimenticati
Oh oscuro complotto! Questo allievo del liceo ha pagato lo scotto e si è preso tutto
Nelle tranquille ore del crepuscolo della vita, le vecchie cravatte della scuola e le fotografie,
mi tornano in mente le sofferenze patite, le lacrime, le ultime risate, le migliori

Banchi vuoti e calamai, scure cappelle, corridoi pieni di ragnatele ora silenziosi
Spettrali vesti purpuree e soprabiti impolverati, cosa potrebbe essere più santo di te?
Oh Signore, oh Maestro – noi angeli ferventi cantiamo
con una lingua sola, per sempre giovani, seguiamo il meglio
Meliora Sequamor: possiamo noi seguire il meglio

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [vc_accordion_tab title=”The Turnpike Inn”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

Non andate oltre: è vietato l’accesso per scorciatoie, le vecchie vie libere
Il pedaggio della superstrada vi chiede umilmente di fermarvi, per cui tenetevi saldi
Una parola nell’orecchio, il libero mercante suggerisce voi valutate e fate la vostra scelta
Per il diritto di passaggio, di merci o messaggi, cambiate i cavalli, alzate la voce
per protestare contro il penny pagato per i vostri peccati mortali
Ma andiamo, arrendetevi, affogate i vostri dispiaceri alla taverna della gabella

Fate attenzione ai briganti, pistole sfoderate, che offrono la vita in cambio di una piccola somma
e finiscono i loro giorni come il povero John Austin, l’ultimo a finire sulla forca
La birra più ambrata, la portata più grossa fortificano il cuore e il petto
La testa stanca sul cuscino di piumino, una coperta da cavallo, e giù a dormire
Anche se pure noi rubiamo agli onesti, venite qui, a stendervi, amici e parenti
E andiamo, arrendetevi, affogate i vostri dispiaceri alla taverna della gabella
Affogate i dispiaceri alla taverna della gabella
Affogate i vostri dispiaceri alla taverna della gabella
Affogate i dispiaceri alla taverna della gabella

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [vc_accordion_tab title=”The Engineer”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

Lungo la nuova strada dritta scaviamo i vecchi campi
almeno sette piedi e un quarto di pollice, le grandi ferrovie spazzano tutto il resto
Un centinaio di manovali nel ’36 finirono al creatore
mentre lo scuro Box Tunnel scava il proprio percorso seguendo l’impresario delle pompe funebri

Duro, forgiato nel ferro, quell’ingegnere: Dio benedica Isambard!
Il pistone scalpita, la fornace brucia, (lui) gioca la carta vincente

Pioggia, Vapore, Velocità a Maidenhead – l’ampia visione di Turner
Attraverso ponti, travi, rivetti battuti a caldo, guidano sicuri
i vagoni passeggeri da Paddington al blu salmastro di Bristol
Avanti contro le onde, con un migliaio di cavalli, un giro di vite infernale

(Chorus) Caldo, forgiato in ferro, l’ingegnere: Dio benedica Isambard!
Il pistone scalpita, a fornace brucia, (lui) gioca la carta vincente

Ma quei cari ragazzi che vengono dal Nord, meritavano l’ultima risata:
la nuova età matura era diventata lo standard, quattro piedi, otto e mezzo:
e di corsa in tutta Europa, attraversando il pazzo, orribile mondo dell’Impero
venne l’età del vapore e dei motori roboanti, il coraggioso bronzeo Jack svelato,
Palazzi con le arcate a Praed Street si ergono maestosi e sereni;
dimora del loro fautore e le sue ultime due miglia fino alla silenziosa Kensal Green.

Sono venuto a corteggiarti su ordine dello Zio Leone, ho fatto del mio meglio
per conquistare e adulare, davvero, mi sno mosso per sistemare il Principe Sassone
Appena diciassettenne, sei stata ringalluzzita, hai spazzato via il semplice ragazzo Orange
e creato per me il rifugio di un consorte nel tuo cuore, un rifugio di gioia.

Ora l’Impero macchia sempre di più l’Atlante, lascia il segno.
Le mani degli uomini in navi di ferro alimentano le caldaie, attizzano il fuoco
Prodighi di fatti e promesse, i nostri emissari fanno un buon lavoro
e pagano con moneta sovrana della Regina le merci facendo fortuna in tutto il mondo
Li vinceremo e li controlleremo, non con l’aiuto dei moschetti Enfield Pattern:
nessuna dura coercizione, né frusta o bastone ma dieci scellini buoni
Vedete, offriamo contratti chiari in Inglese, nero su bianco
in caratteri minuscoli, dettagli di poco conto: nulla di importante, non abbiate paura
Pax Britannica, Pax Britannica, regna sulla terra e le onde
Lo spirito anseatico ci arricchirà e ci terrà lontani dalla morte precoce
Dolce Vittoria, Madre Inghilterra, amata regina che Dio salverà

Lasceremo doni architettonici, ingegneristici, leggi e altro ancora.
Le mazze da cricket, la bombetta dei gentlemen che segnano i punti
Un severo codice di condotta morale, mai ingannare i servi
Un lancio dritto e – meglio di tutto – quando arriva il momento, ci congediamo
(Chorus) Pax Britannica, Pax Britannica, regna sulla terra e le onde
Lo spirito anseatico ci arricchirà e ci terrà lontani dalla morte precoce
Mia dolce Vittoria, il tuo carissimo Albert; due note sopra il pentagramma

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [vc_accordion_tab title=”After These Wars”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

Dopo la battaglia, a leccarsi le ferite e gli innamorati si ritrovano
Razionamenti, austerità: ci ha fatto bene dopo le battaglie
Ora, è tempo di dare un sentito addio e allontanarsi dall’Impero che si sbriciola
Il baby-boom del dopoguerra alimenta i divertimenti seminudi del post-vittorianesimo

Vedo uno schermo, un tabo catodico grigio in una struttura di noce, il vanto della casa
nel tinello della sacra famiglia. L’annunciatrice che biascica, il viso incipriato
E’ il momento di formare l’opinione pubblica, santificare i buoni e i grandi
Signorilmente sul proprio dominio, l’insolente Televisione segna i nostri destini

(Chorus) Dopo queste guerre, quando spirano venti più gentili
Dopo queste guerre, quando si iniziano a vedere i bordi delle calze
Quande le cooperative ci davano il pane quotidiano e la penicillina salvava i malati
e le associazioni di agricoltori ci sfamavano, dopo queste guerre

Abbiamo ringraziato gli Yankee e il Signore per averci risparmiato l’invasione nera
Ora tocca liberare, ricostruire e trovare i nuovi equilibri in Europa
Sinistre spie venute dal freddo con menzogne e segreti da vendere
a fratelli più grandi, bombe più grandi, i thrillers di Le Carré da raccontare

Prendiamo il nostro posto tra quegli altri che non sanno gestire queste situazioni
Ci ammantiamo di splendore, lo splendore della vecchia Britannia Grande
Una particina a Hollywood, il vecchio poeta, tollerato
Il vecchio pasticcione sul palco, stanco, sempreverde ma sopravvalutato

Dopo queste guerre, quando spirano venti più gentili
Dopo queste guerre, quando si vedono i reggicalze
Quande le cooperative ci hanno dato il pane quotidiano e la penicillina ha curato i malati
e le associazioni di agricoltori ci hanno sfamato, dopo queste guerre

Nuovo sangue, vecchie vene, risuonano nella nuova alba
Ti piace, lo prendi, vecchie patatine con il curry
Dai, prendiamolo! Tempus Fugit. E’ il momento di fregare il medico legale
Pacchetti viaggio covenienti nella terra di Giovanni Forestiero
Nuovo sangue, vecchie vene, i bambini non vedono l’ora di andare
La porta accanto, i vicini invidiosi sbirciano dalle tende tirate
la Mini Familiare con le finiture in legno. Caccia dietro i bagagli
Sul traghetto, tutti contenti, ci si sporge, pantaloni a vita troppo bassa
Là fuori, molto oltre i moli e le palizzate Vittoriane.
Devo agitare lo zucchero filato. Basta limonate o ginger beer
Sali, scendi. Il Duty free, Dover, Calais
Inumidisci le labbra, un sorso robusto. Brandy da due lire, un Beaujolais fresco
E’ il momento di visitare posti nuovi, non aver paura, raggiungeremo il gruppo
Ricordati solo chi comanda, non far scoppiare il materassino. Cerca di capire:
stiamo impazzendo, sempre più continentali, calzini e sandali, le Tapas al bar.
Con il vocabolarietto, un orario appena comprato, lezioni di chitarra spagnola

Addio Blackpool, vado dove c’è sempre il sole
Bevi e poi rimetti. Watneys Red: proprio quello che fa per me
Il fazzoletto annodato messo troppo tardi, che male il melanoma
In un attimo dal calore di Malaga all’aeroporto di Luton sotto la pioggia

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [vc_accordion_tab title=”In For A Pound”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

Ho iniziato, per cui finirò. Sono qui, dunque resterò
Tiro tardi con una ragazzina incontrata per strada
Basta un penny per varcare il tornello
in cerca del filone giusto prima che sia troppo tardi
Semi d’orzo che germogliano, sparsi per terra
Sono il cappellaio matto, sempre più grasso, dentro per una sterlina
Dentro per una sterlina
Dentro per una sterlina
Dentro per una sterlina

Pianificazione familiare esponenziale: fatemi giocare il gioco dei numeri,
ho firmato per gli sgravi, ottengo quello che mi è dovuto e rivendico la proprietà
Mi riverso in periferia poi mi spingo verso la campagna aperta
e quando l’ultima coltura sarà stata presa, mi riverserò da un’altra parte

Ingiallisce il verde: staremo stretti come sardine in scatola
Lemmi alla nostra destra e alla nostra sinistra e ovunque…
E’ il verde che ingiallisce

Sii fecondo: non ci vuole nulla. Riempi la terra, la soggioghi, ti moltiplichi
E’ scritto in quel Libro del Bene. Dunque, è meglio che mi adegui
Un altro fiorire come nel baby-boom? Fecondità idiota?
Un’altra bocca, ma che diavolo? Assegni per i figli, tutto gratuito

Ingiallisce il verde: staremo stretti come sardine in scatola
Lemmi alla nostra destra e alla nostra sinistra e ovunque…
E’ il verde che ingiallisce

Un ragazzino, una ragazzina: tutto perfetto ma non basterà
Bimbi che mi saltano sulle ginocchia; sei o sette sarebbero carini
Vieni, è l’ora di andare col Papà, cerchiamo qualche spazio aperto per giocare
su questi campi di cemento inglese, questo regno benedetto, questo posto benedetto

Ingiallisce il verde: staremo stretti come sardine in scatola
Lemmi alla nostra destra e alla nostra sinistra e ovunque…
E’ il verde che ingiallisce

Ci abbiamo pensato per un secolo o due. Tutto considerato alla luce di una storia così breve
Vorreste lasciarli liberi sulle stelle? Portereste le loro acque scure e fangose a bagnare coste
incontaminate?
Stan bene dove stanno seguendo il proprio destino. Ma – farli crescere come conigli in altri mondi e
con animo più calmo?

Per Errationes Ad Astra? Poi sogna, continua a sognare. Il sogno è tutto. Il buon senso non esiste
più.

Neil, Buzz e Michael, loro erano una squadra. Uomini veri in una scatoletta di patè.
La coraggiosa avventura non ha prodotto nulla, la logica economica l’ha avuta vinta.
Una bollicina di pura luce dai potenti motori che hanno squarciato la notte sulla rampa di lancio
39A. Satelliti e Soyuz infilati su torri di ossigeno liquido e idrogeno.

Ma che petardo minuscolo, che minuscolo fuoco d’artificio di fronte allo schianto cosmico di
infuocate fusioni quando le galassie si scontrano: annegato nella vastità di tutto ciò che vediamo e
che, però, possiamo solo immaginare.

E allora non preoccupiamoci dell’uomo errante. Vagherà fin qui se potrà. Ma il suo tempo potrebbe
essere già venuto. E passato.

Non voglio deprimervi ma devo dirvi con sincerità
che ci sono zombi nel ripostiglio e che non aspetteranno
Siamo una tribù di cannibali che non sputa nemmeno un morso
e naviga questo deserto della nostra fredda conta dei morti

Qualcuno ha le carte, le coordinate o le mappe?
Uno straccio di direzione per evitare ulteriori sbagli
Gettare i dadi o lanciare una monetina decide cosa può portare Signora fortuna
quando navighiamo questo deserto della nostra fredda, cadaverica conta

Tumulto, tempesta, tsunami, non abbiamo già sentito tutto?
Aspetta la Bestia per iniziare la festa, questo party è sempre aperto
Sono tutti benvenuti! Tutti uniti in penitenza, se fa piacere al Re,
mentre navighiamo questo deserto della nostra fredda, cadaverica conta

Abbiamo posto fiducia in tristi leader pieni di dubbi che ci hanno guidato
nell’oscurità per scivolare tra le fila dei morti viventi.
Mandaci un simbolo a guidarci, un uccellino sull’ala
mentre navighiamo questo deserto della nostra fredda, cadaverica conta

E adesso, torniamo a Doggerland: una forza più alta e potente redimerà tutti coloro
che hanno perso la bussola morale, che non sono riusciti a condurre, a realizzare il sogno?
La testimonianza annerirà e l’appiccicosa reputazione si avvinghierà?
E noi navighiamo questo deserto della nostra fredda, cadaverica conta

Animo, Charlie, mostra un sorriso, testa alta e avanti
Guarda! Angeli che ci custodiscono; il serpente, la colomba, l’avvoltoio che gira
Dev’esserci un altro Eden, un giardino futuro di delizie terrene
La prossima volta, niente frutti: con il vestito della festa, cammina nudo nella notte celestiale
mentre noi navighiamo questo deserto della nostra fredda, cadaverica conta

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [/vc_accordion] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

Czech

Translation by Vladimír Repík

Naše kroky přes most Doggerland
Doháněly ustupující led a sníh
Sotva dech jsme popadali
Od mysu západního k vodám moří severních
Jadérka Albionu vítr rozfoukal
Po vřesovištích rozházel
Pod slatí vlhkou dlouho spala
By dubům silným jednou život dala

Všichni přejdem´ Doggerland
Všichni vpřed, už vlny jdou
S námi běží kanec, los a vlk
Vzhůru v zem tu přístupnou

Uhodit kamenem, pazourkem, zbraní kostěnou
Na stopě jsme a v jednom kuse na nohou
Zas místo další, kde zvednem´ střechu nad hlavou
A stěny čtyři, které úkrytem nám jsou
Na tomhle plácku požehnaném –
Toť země, království, toť Anglie
Ostrov osamělý, co stranou se drží za vodou

Všichni přejdem´ Doggerland
Všichni vpřed, už vlny jdou
S námi běží kanec, los a vlk
Vzhůru v zem tu přístupnou

Teď zpátky přes most Doggerland, španělské pláže berem´ útokem
Hřejivá farma v Toskánsku předčí Zimu, která svírá zem
My penzisté senilní, tvář sluncem svitu svraštělou
Pro tuto zemi, království, tu Anglii
Kde celý hřbitov zaberem´

Všichni přejdem´ Doggerland
Všichni vpřed, už vlny jdou
Přejdem´ s kufrem, dětma, krémem slunečním
Hypotéka tíží, sny nesplněny jsou
Všichni přejdem´ Doggerland
Všichni vpřed, už vlny jdou
S námi běží kanec, los a vlk
Vzhůru v zem tu přístupnou

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [vc_accordion_tab title=”Heavy Metals”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

Já jsem kovář. Svůj tyglík láduju
Tvaruju svý čepele z uhlíkový ocele
V zemi zas ruchadlo s radlicí se činí
Po mýtinách lesních hroudu drtí vesele
V dusným míru, však s krví zpěněnou
Svým řemeslem černým se kladivem probíjím

Lockheed, Fokker, Curtis, Hawker,
Avro, Gloster, Handley Page,
Colt, Beretta, Walther, Mauser,
Springfield, Ruger, všichni v ráži asi,
Holland Holland, Boss a Purdey,
Woodward, Greener – kde jsou zlatý časy

Každej atom arzenálu v dalekým slunce západu se kuje
Nesvatá Trojice teď podobu novou
Pluhu a pistoli propůjčuje –
Harry S. a Oppenheimer, Fermi,
Teller – pánové, co jste to provedli?
A modlili se vůbec, aby nás Pán cestami svými ved´,
Už bitvu jsme k vítězství dovedli?

Prostor. Místo. Buďte proti. Zadržte. Blokujte. Zastavte.
Pardon – my jdeme dál.

My legie římské ubíráme se cestou svou
Po stále širších Říše silnicích
Dlouhé trati rovné k novým obzorům
Ohni táborovými zlatě tónované
Staré Corinium Dobunnorum
Durovernum Cantiacorum
Troufalé Londinium možnost řeči skýtá
Tržiště a velké fórum

Anglové, Sasové, Dánové a Normani
stoupají po dlouhé křivce poznání
Alfík, hlava bystrá, potom v bitvě je tu
Koláče spálit nechal v rovinách Somersetu
Vilda Dobyvatel kus práce s tímhle dá si
Na Stránkách dne soudného naše číslo znamená si…
Ovce a prasata v davu se tísní,
Desátky tučné a daně jsou břemenem místním

Paláce z pizzy, Království karbanátků
Jak kokain cola, punčochy nylonové
Playboy, Newsweek, Time a Life
GI Joe, šok ze smaženky lančmítové

Studené války šermování, langlayské špehování
Grosvenor Square (stanice Londýn)
Elvis bokem chvěje, Marilyn se směje
John Birch proti Národům spojeným

Žvejkačky, bez Googlu ani ránu
Síť sociální na Facebooku šílí
Apple mac a i-Phone App, Gibson
Fender zvuk filigránský s námi tu sdílí
Star Trek, Hlídka pobřežní, Přátele a Sopránovi
Křídlo západní, Madmeni, Živých mrtvých dav
Důstojník Rick nakonec dosáhne svého
Vymete se zombíky – vyžene je z našich hlav

Nelítostný vítr severní
Ostrov Lindisfarne bičuje
Duším hledajícím zkušenost let svých nabízím
Moudrost v knize věků svatých prošlých zaznamenanou
Utrpení coby cesta spravedlivá
Směr svůj vprostřed vln díky ní udržíš
Nad propastí temnou, ku stěžni jsa připoután

Konstantin pragmatický houbou svou
Osuší je všechny a do čista omyje
Vše tak je, jak má býti, vše tak, jak dáno jest
Příchodu Krista dítěte my svědky jsme tu
Slunovrat Saturnův, Vánoce poskvrněné
Zde smíchány v nevinnosti cynické
V Miláně setkejte se, merendu vystroj
Však lépe jednou nohou venku pro jistotu být

Co nalézá se v knize této? Na stránkách úhledných?
Rozmáchle sepsáno, s ladem i bez ladu
Pohádky největší pro potřebné, i pro ty o hladu
Oči rozšíří jim zázrak víry znovu nabyté
Slova evangelia a vykoupení
Rozhřešení, pokud káti se budeme
Císařovo lože smrtelné, spása opožděná
Křest jeho, závěť jaksi divně chtěná

Hle, zde přichází to děcko divé. Ten rozhněvaný muž
Hle, zde nový věk se rozednívá. Poměry staré končí už

Matka strachy šílí. Dítě ztratilo se
Pak v chrámu nalezeno, jak se staršími rodu rozpráví
Prý dílo Otce Svého následuje. Baže –
Však brzy k nalezení opět není
To s Janem – prorokem bláznivým – společně hlavu sklání
Pak obavy a pochybnosti v poušti na břehu západním
Magie bílá, nemocných uzdravení, vymítání –
Už partie je celá – dobrých druhů dvanáctero s ním

Hle, zde přichází to děcko divé. Ten rozhněvaný muž
Hle, zde nový věk se rozednívá. Poměry staré končí už

Zaseto sémě božské – jeho Zvěstování
(Opravdu to řek´?)
Pak na hříběti oslím, klidný, směřuje k Utrpení
Ví dobře, co trest mu přinést má
Chléb tělem božím, večeře rozloučení
Odměna ve stříbře, polibek zrádný dost
Dlouhá a nelehká je trasa, ta Via Dolorosa
Necítí lítost opožděnou, je strachu zcela prost

Hle, zde přichází to děcko divé. Ten rozhněvaný muž
Hle, zde nový věk se rozednívá. Poměry staré končí už

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [vc_accordion_tab title=”Meliora Sequamur”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

Barete univerzitní, taláre, kápě, prýmky ozdobné
K učení veďte mě – vědění na vzestupu
Tam, kde mysl k mysli sedá a twittery brebentí
V latině moderní – jazyce na sestupu
Ó Domine, Ó Magister, my, andělé snaživí, zanotujme
Mluvou jedinou nestárnoucí
Věci lepší následujme

Ve světě ctnosti a gramatiky bezchybné
V Akademie prostorách vznosných
Jsou trivium, quadrivium, kdys vědy základní
Teď k zapomnění odsouzené
Ó Domine, Ó Magister, my, andělé snaživí, zanotujme
Mluvou jedinou nestárnoucí
Věci lepší následujme

Krutě nezbedníky bili, rákoskou lískali
Tresty psát nechávali, po škole zavírali
Vše brzy zapomenuto je
Ó úskoky temné! Tenhle kluk ze základky
Svou cenu zaplatil a dostal svoje
V hodinách klidných, kdy soumrak žití zůstane
Jen vázanky školní a fotky věčné
V hlavě mi náhle stará bolest vytane
Slzy a legrácky, poslední, nekonečné

Lavice prázdné i kalamáře, kaple potemnělé
A ztichlou chodbou pavučina vlaje
Vy přízračné hábity purpurové, podnose zaprášený
Zbožnějšího věru ničeho není!
Ó Domine, Ó Magister, my, andělé snaživí, zanotujme
Mluvou jedinou nestárnoucí
Věci lepší následujme
Meliora Sequamur: kéž věci lepší následovati budeme

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [vc_accordion_tab title=”The Turnpike Inn”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

Dál ani krok – průjezd zakázán
Okresky, ty dálnice minulosti
Mýtný dům na cestě hlavní zdvořile
Prosí o posečkání, tak se držte dosti
Trhovec svobodný do ucha ti křičí
Do hrsti rozum ber a šanci za pačesy čapni
Máš právo projít, zboží provézt, zprávu nést
Koně přepřáhnout – tak hlas svůj zvedni
Proti tomu balíku, co za to právě chtěli – na protest
Za hříchy, co pácháme my smrtelníci
Ale spočiň teď na chvíli v tom sladkém podlehnutí
Trable utop tam v Hostinci Na Mýtnici

Na lapku pozor dej si, pistole už tasil
Za skromný poplatek ti život nabízí
Nakonec skončí, jako ten chudák John Austin
Poslední muž na Stromě tyburnském
Pivo světlé nejsvětlejší, pivo černé nejčernější
Srdce a hruď si zavři na petlici
Hlavu pak znavenou na polštář ulož
Deku koňskou přes sebe si přehoď, pauzu dej
I když my taky z poctivýho platu tvýho ukrajujem´
Pojď a s námi lež, příteli jedinej
Spočiň teď na chvíli v tom sladkým podlehnutí
Trable utop tam v Hostinci Na Mýtnici

Trable utop tam v Hostinci Na Mýtnici
Utop svý trable tam v Hostinci Na Mýtnici
Trable utop tam v Hostinci Na Mýtnici
I když my taky z poctivýho platu tvýho ukrajujem´
Pojď a s námi lež, příteli jedinej
Spočiň teď na chvíli v tom sladkým podlehnutí
Trable utop tam v Hostinci Na Mýtnici
Trable utop tam v Hostinci Na Mýtnici
Trable utop tam v Hostinci Na Mýtnici

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [vc_accordion_tab title=”The Engineer”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

Po celé délce nové rovné trati
Stará pole vespod rozoráme
Dobrých sedm stop a coule čtvrt
Široké šíny duní – hrom na zemi hned máme
V tom roce šestatřicet krumpáčů stovka
Skrze firemního funebráka
Zpátky ke stvořiteli své kopáče poslala
Když si tunel kopcem v Boxu cestu prokousával

Tvrďák, ze železa litý, tenhle inženýr: Bůh Isambardovi ať požehná!
Pístů skřípot, kotle hukot
(on) kartu vítěznou teď na stůl dá

Déšť, Pára, Rychlost v Maidenheadu
-Turnerovy vize malované
Přes mosty a přejezdy za horka nýtované
Bezpečně cestovní vagony z Paddingtonu vedu
Až k bristolské louži slané
A tam dál pak vlny proráží koňských sil tisíce
Šroubem pěnícím vpřed hnané

Však tamti šohajové švarní odkudsi ze Severa
Smáti se chtějí naposledy:
Ten nový věk hned znamenal
Že rozchod kolejí se normou stal
Čtyři stopy, osm a půl coulu
Pak na cestu se do Evropy dal
Přes šílené zlé Impérium byl hnán
Věk páry a strojů parních byl tady
Ten řvoucí nestoudný strejda s náručí dokořán
Klenuté paláce v ulici nádražní v klidu a velebně se skvěly
Domovem tvůrce svého staly se a poslední dvě míle
Na ospalý Kensal Green ho provázely

Tvrďák, ze železa litý, tenhle inženýr: Bůh Isambardovi ať požehná!
Pístů skřípot, kotle hukot
(on) kartu vítěznou teď na stůl dá

Jal jsem se o Vaši přízeň na přání Strýce Lea ucházeti
Největší snahu jsem vynaložil, abych okouzlil a polichotil
Ukonejšil, nápady sypal
Jak pletichami Prince saského k odpočinku dotlačiti
V pouhých sedmnácti jste byla kuráže plná
Prostého hocha Oranžského odmítla
A přístav manželský mi poskytla
V srdci svém, tom přístavu radovánek

Teď pod Impériem velká skvrna rozlévá se
Po atlase celém své stopy zanechává
V lodích ze železa ruka chlapská k dílu má se
Do svých kotlů přikládají, jiskry odhání
Šlechetní ve skutcích a ve slibech svatí
Emisary naše spravedlivý obchod pohání
A svrchovanou Královny mincí za tovar platí
Světaznale svá bohatství hromadí

My nad nimi vyhrajeme, my je ovládnem´
Však ne puškou Enfieldovou
Nikoliv násilím tvrdým, bičem či holí
Nýbrž šilinků deset je vyhlídkou novou
Hle, kontrakty máme jasné, platné
V jazyce anglickém, obsah je prostý, zdá se
Jen dole písmem malým drobnosti nepodstatné
Však žádné strachy, o nic nejedná se

Pax Britannica, Pax Britannica
Vládne suchou zemí, vlny vod ho smáčí
Duch hanzovní nás obohatí, snad aby život nebyl kratší
Viktorie sladká, Anglie Matko, královno laskavá
Kéž tě Pán Bůh spasit ráčí

Necháme jim architektury naší dary
Též stroje, zákon, myšlenky na pokrok
Na kriket pálku vrbovou, buřinky služby cenné
Pro gentlemany, co s módou drží krok
A kodex morální pro hlavy osvícené
S ním služebnictvo sotva šidit smíme
Kouli rovně házet naučíme, a nakonec to nejlepší
V pravý čas se rozloučíme

Pax Britannica, Pax Britannica
Vládne suchou zemí, vlny vod ho smáčí
Duch hanzovní nás obohatí, snad aby život nebyl kratší
Má Viktorie sladká, Váš milující Albert
Dva řádky nenápadné nahoru nad noty patří

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [vc_accordion_tab title=”After These Wars”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

Po bitvě, když rány je čas lízat
Krasavci s kráskami zas navzájem jsou k mání
Příděly, střídmost – prospívá po všem tom bojování
Teď na čase je nabídnout jistá milá rozloučení
A stranou jít od drolících se impérií
Explozi populační po válce posílit
Poviktoriánským tápáním polonahým

Vidím obrazovku, šedou bublinu katodovou
Ve skříňce z ořechu, rodiny chloubu
V posvátném obýváku
Napudrovaný hlasatel
Tónem odměřeným
Teď mínění veřejné formuluje
Posvětit, co dobré a co skvělé tu je
Povýšeně ze své domény
Neomalená televize náš osud pečetí

Po těchto válkách, kdy se vichry uklidnily
Po těchto válkách, kdy lemy punčoch vidět byly
Když Co-op denní náš chléb nám dával
A penicilin mrtvé pozvedával
A kombajnéři sytili nás, po těchto válkách

Yankovi a Pánu Bohu díky jsme vzdávali
Že nás od temné invaze uchránili
Teď už jen svobodu, růst a balanc dát
Tomu novému evropskému vyrovnání
Špióni přízrační, kteří přišli z chladu
Lži spolu s tajemstvím jsou k mání
Pro bratry větší, bomby větší
Le Carrého trháky jsou k povídání

Své místo mezi ostatními najdeme si
Těmi, co ránu umí dát jak boxer váhy vyšší
Pláště svého zářícího zbavíme se
Toho pláště Británie Velké
Jak z Hollywoodu štěk teď roli máme
Starým hercem zralým obsazený – na milost ho berou
Životem unavený na jevišti komik, jak ho známe
I když stále dobrý, přeceněn značnou měrou

Nová krev a staré žíly, ráno zvoněním tě probudily
Ber, nebo nech být, staré hranolky s čerstvou karí omáčkou
Tak jdem na to! Tempus Fugit. Je na čase koronera ošálit.
Výhodná dovolená
Tam v zemi, kde cizinci jsou doma

Nová krev a staré žíly, děti nedočkavé, aby pryč už byly
Soused odvedle šmíruje závistivě
Zpoza záclon zatažených
Hrázděný auťák Morris Traveller
Bagáž dozadu naházet, už se to veze
Pak na trajekt, hned do nálady, přehnout se přes zábradlí
Až zadek z gatí ven ti leze

Hurá ven, daleko za viktoriánské hráze a palisády
Je třeba zobnout vaty cukrové
Už žádné pivo zázvorové, žádnou limonádu
Na palubu, z paluby. Zóna bezcelní, Dover, Calais.
Smočit pysk řádným lokem. Levné brandy, žůžo Božolé

Je na čase živá místa navštívit
Žádné strachy, ke klanu se připojíme
Jen kdo je tady pánem, ať pořád dobře víme
Lehátko nekraďte jim. Pochopte:
Porucha malá mentální, budeme kontinentální
Ponožky do sandálů, Tapas bary
Sežeň si slovník, zaplať sdílený letní byt,
Hodiny hraní na španělku

Sbohem Blackpoole – jedu tam, kde jasné slunce bude.
Piju tě a bliju, Watneys oblíbený Rudý sude. Přesně tebe potřebuju.
Uzel na kapesníku pozdě si dělám, melanom bolestí křičí mi z těla
Do Malagy odvézt se nechám, na letadlo do Lutonu deštěm už spěchám.

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [vc_accordion_tab title=”In For A Pound”] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/1″ el_position=”first last”]

Když už jsem to začal, tak to dokončím. Když už jsem tady, tak tady budu dál
Flirtuji s malou dámou, co jsem cestou potkal
Turniketem projdu, penci to bude stát
Žílu zlatou hledám, než bude pozdě brát
Zrno ječné klíčí, co na zemi rozsypané mám
Jsem blázen ztřeštěný, za libru celou na váze přibírám
Jsem blázen ztřeštěný, za libru celou na váze přibírám
Za libru celou
Za libru celou

Plánovité rodičovství jak o překot –
Nechte mě chvíli s čísly si hrát
O nějaké ty dávky přihlaste se
Mé poplatky vám přijdou vhod
Svá práva nárokujte
Vyhrňte se na předměstí
A pak dál, rozptylte se do krajiny širé
A až poslední parcelu zaberete
Já pohnu se dál, až tam na stranu druhou

Tak hnědne louka zelená
Jak sardinky v plechu tísnit se budem´
Lumíci napravo, lumíci nalevo, no prostě všude
Tak hnědne louka zelená

Plodní buďte – nic proti tomu
Zemi zaplňte, pokořte, množte se
Tak, jak je v Bichli psáno
Vážně to nejlepší, co máme jasně dáno
Takže další bloud exploze populační?
Té plodivosti blbé?
Další ústa hladová? A co má k čertu být?
Vždyť přídavky na děti může každý mít

Tak hnědne louka zelená
Jak sardinky v plechu tísnit se budem´
Lumíci napravo, lumíci nalevo, no prostě všude
Tak hnědne louka zelená

Chlapeček, holčička, nádhera
Ale jako by to nestačilo
Děcka na kolenou houpám
Šest nebo sedm by prima bylo
Tak pojď, je na čase s taťkou ven jít
Nějaké prostorné místo na hraní si najdem´
Na těch pláních Anglie betonových
Toho království požehnaného, země zaslíbené

Tak hnědne louka zelená
Jak sardinky v plechu tísnit se budem´
Lumíci napravo, lumíci nalevo, no prostě všude
Tak hnědne louka zelená

Sto, dvě stě let jsme si to rozmýšleli.
Zvažovali ve světle velice krátkých dějin.
Pustíte je volně ke hvězdám?
Dovolíte jejich temným kalným vodám smočit ty nedotčené břehy?
Ať si u sebe doma dělají, co chtějí
Ať je jejich vlastní osud stihne.
Ale množit se jako králíci na cizích světech, a s jinými, ducha méně mdlého?

Blouděním ke hvězdám? Pak sněte, sněte dál
Ten sen je vším. Smysl veškerý však vniveč se vytratil.

Neil, Buzz a Michael, ti tvořili tým.
Správné jádro uprostřed plechovky obsahu pochybného.
Dobrodružství odvážné na nule skončilo,
Ekonomie krutá využila slova svého.

Bublinka čistého světla bílého
Z motorů obřích
Na rampě odpalovací nocí řvala.
Raketoplány a Sojuz se tyčily
Nad spoustami tekutého kyslíku a vodíku.
Ale jak malá prskavka, malá petarda to byla
Ve srovnání s divokými kosmickými výbuchy kolizí galaxií-
Topíme se v nezměrnosti všeho námi viděného
A přesto stále spíše tušeného.

Nedělejme si starosti o člověka putujícího
Zatoulá se blíž, pokud to půjde.
Ale jeho čas už možná nadešel. A možná už je pryč.

Nechci být morousem, nicméně
Musím teď na rovinu pozvednout svůj hlas
Že ve skříni zombie máme
A nechce se jim vůbec ztrácet čas
Jsme kmenem, který požírá sám sebe
A přitom ani ždibec vyplivnout se neobtěžuje
Podle počtu našich chladných těl se v téhle poušti orientuje

Má tady někdo tabulky, mapy nebo souřadnice?
Tušíte směr, či bude lapálií více?
Tak často kostka vržená a orel s pannou rozhoduje
Co paní Štěstěna pro nás nachystáno má
Když se počty svými chladnými touhle pouští sunem´ dál

Zmatek, poprask, tsunami vlna vysoká
To jsme o nich dříve neslyšeli?
Čekáme na Bestii, dokud se k hodům nepřipojí
Tahle párty je dnem dveří otevřených
Všichni jsou vítáni! Všechny nás kajícnost pojí
Jen aby byl potěšen sám Král
Když se počty svými chladnými touhle pouští sunem´ dál

Svou důvěru jsme ve smutné hrdiny vložili
Sami sebou nejisti temnotami vedli nás, abychom nakonec
V davu živých mrtvých skončili
Pošli nám symbol, jenž povede nás, nad křídlo ptáčka bych si přál
Když se počty svými chladnými touhle pouští sunem´ dál

Teď zpátky přes most Doggerland-
Zdalipak síle mocné vyšší ten účty skládat bude
Kdo kodex morální poklesnout nechal
Kdo sen náš splnit neuměl?
Bude mít svědectví svou váhu
Zdalipak ulpí na něm ta jeho pověst pochybná?
Když se počty svými chladnými touhle pouští sunem´ dál

Hlavu vzhůru, Charlie, nasaď úsměv odhodlaný
Bradu vystrč, ukaž, že dokážeš cos´ chtěl
Hle! Andělé o všem přehled mají daný;
Had, holubice, jestřáb kruhy opisuje
Nový Ráj se jistě někde skrývá
Zahrada slastí pozemských do budoucna tu je
Příště už žádné ovoce – a v rouše Evině a Adamově
Nazí nocí nebeskou kráčet budeme
Když se počty svými chladnými touhle pouští sunem´ dál

[/vc_column_text] [/vc_accordion_tab] [/vc_accordion] [vc_column_text pb_margin_bottom=”no” pb_border_bottom=”no” width=”1/2″ el_position=”last”]

Ernest T. Parrit byl možná mrzout a starý snílek, a na sklonku života mohl mít sklony k nebezpečným bludům, ale v některých věcech se nemýlil.

Jde o příběh našeho živočišného druhu, o tom, jak neúnavně přes vývojové fáze Homo erectus a Homo neanderthalensis hledal příležitost k lepšímu životu. Naši předkové jako lovci a sběrači se s rozhodností sobě vlastní pomalu šinuli z Afriky přes Střední východ až na území, které dnes známe jako Evropu. A pak do Nového světa.

Od konce poslední doby ledové naši oblíbení dvojnožci následovali ustupující led přes pevninský most na britské ostrovy. Doggerland, poté, co se v uplynulém tisíciletí hladina moří několikrát zvedla, dnes spočívá na dně mělkého Severního moře. Kdysi byl houbovitým mokřadem s meandrujícími kanály připomínajícími
ústí řeky. Umožnil, za předpokladu šikovného vyjednávání, rekolonizaci ostrovů (ano – paleolitičtí předchůdci jsou doloženi v rané Británii již 800.000 let před naším letopočtem).

Naši odolní a ztřeštění lidé přicházeli a odcházeli podle toho, jak se měnily vichry a teploty mezi dobami ledovými a příznivějšími teplými dobami meziledovými. Rozšířili se po celé Evropě v nezadržitelných a vytrvalých migračních vlnách. Být to dnes, jdou si parlamentní oponenti kvůli nim po krku.

Enoch Powell a Nigel Farage by byli vzteky rudí. Liberální Cleggy by asi migrantům otevřel dveře a odpovědí by mu bylo kopí v šíji. Náš Dave a Mr. Ed by se pokusili hledat zdůvodnění, umístění, připustili by opatrný a podmíněný status rezidenta a … odpovědí by jim bylo kopí v šíji.

Zmínění historičtí nájezdníci se nesnažili jen tak v klidu začlenit. Šlo jim o přežití. Za každou cenu. A díky Dobrotivému Pánu byli úspěšní, jinak bych nyní já (pravděpodobně vzdálený potomek neurvalého vikinského raubíře a keltské tkadleny) nepsal tyto řádky. Jak říká staré pořekadlo, „jinde je tráva vždycky zelenější“, a zpravidla tomu tak je. Chceme to, co nemáme. Budeme muset někomu šlápnout na ruku nebo na hlavu, a také to pravděpodobně uděláme.

Od prvních chodců- nomádů, oděných do kožešin, přes Římany, Sasy, Normany, až po opojnou dobu impéria královny Viktorie, jsme si nakonec s dobýváním poradili tak, že si sami odpouštíme svou někdejší drzost a oportunismus.Cheyney na naftové válečné stezce nebo Tony Blair se svou mírovou invazí – naše dějiny jsou plné neférovosti a sporných momentů. Je na nás, abychom je přepsali jak je třeba, a zachovali si tak poslední cáry důstojnosti. A to nezmiňuji Harry S. Trumana a apokalyptické Little Boye a Fat Mana. A nebo zmíním.

Tamto bylo tehdy, a toto je teď. I když se možná až tolik nezměnilo. Prostředky máme, a jednoho dne snad nadsvětelnou rychlost, kterou budeme moci použít. Ale – a to je výhrada všech výhrad – jsme zároveň složitým a kontroverzním živočišným druhem. Máme umění, hudbu, divadlo, lásku, věrnost, pokoru a toleranci u karet. Staráme se, pipláme, sníme, hledáme. Cítíme vášeň, zlost, obavy o existenci. Máme prostředky a důvody je projevovat a jakousi potřebu je vnímat, když je vyjadřují ostatní kreativní a umělecky zaměření jedinci.

Také věcmi umíme otřást. Beethoven otřásl. Shakespeare otřásl. Malý Ježíšek svým revolučním způsobem otřásl. Stejně, jako Mohamed, Mojžíš, Buddha a všichni velcí proroci, přijímající a předávající osoby duchovního světa. Třeste dál, vybraní hlasatelé pravdy a vy, kdož přinášíte osvícení. Udržujte naše duševní zdraví a zároveň také naše veselé iluze. Jako ty, co měl Ernest T.

Lovec a sběrač je stále mezi námi. Usadil se v kolektivní psychice. Můžeme se chvíli potloukat tam, kde je tráva právě zelená, ale jakmile barvy vyblednou a povadne ovoce na stromě našeho industriálního Ráje, pohneme se zase dál. Musíme. Nestůjte nám v cestě. Jsme zlým druhem. Zablátíme si vlastní hnízdo a táhneme dál, abychom obsadili další. Položíme jiné vejce a putujeme na nové pastviny. Jsme ti dobří, ti zlí, a příležitostně ti krásní. Umíme se oblékat, mazlit a tlačit se, jakkoli jemně, na ty, kteří jsou v držení vyššího a lepšího místa.

Naše děti a děti našich dětí budou čelit hrozné volbě mezi pozváním do otevřených dveří v rámci humanitárního idealismu, a opevněnou izolací v pevnosti. Migrace – a někteří stále mluví s obavami o imigraci – je příběhem nás všech. Každý z nás odněkud pochází. Z jiného místa. Smiřme se s tím.

Ale tamto bylo tehdy, a toto je teď. Nadcházejících devět miliard nemůže obývat budoucí omezené stále se zmenšující disponibilní prostory. Zbytečnosti pryč, a půjde to. Jako počítačový disk s posledními pár volnými gigabajty. Naši prapravnuci budou muset spolknout hořkou pilulku a stanovit si priority pro zbývající prostor na disku. V hostinci už není místo. Oslíku, uhni. Uvolni slamník a jesličky – na Východě hvězda vychází a mudrci přicházejí … Homo sapiens.

Co je nového?
Gerald Bostock, 2014

[/vc_column_text]